close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Pro ty co se nebojí 0.1

5. února 2009 v 8:22 | KáJinQa™
Je to ještě téměř nedávno, co jsem šla jednoho letního večera v doprovodu pár svých přátel z kina a měla jsem tu čest setkat se tváří v tvář s upírem…
Téměř přesně si vzpomínám, že to byla premiéra historického velkofilmu Gladiator a celé kino se slzami v očích sledovalo plátno. Po filmu, který končil okolo 20 hodiny večer, jsme ještě všichni společně zašli do nějakého večerního podniku prodiskutovat své dojmy a trochu se pobavit. O tři nebo čtyři hodiny později jsme se rozloučili a každý šel svou cestou domů. Osaměla jsem. Domu jsem to pěšky měla docela daleko, takže jsem se radši rozhodla jet autobusem. Loudavým krokem jsem se vydala na zastávku…
Byla tichá noc rušená pouze zvukem aut, která sem tam projížděla po silnici kousek od ulice, po které jsem šla. Když jsem dorazila k zastávce, byla prázdná. Po chvíli přijel autobus, nastoupila jsem a sedla si kousek za řidiče. Uvnitř bylo jen pár lidí - obyčejných, žádný z nich neupoutal mou pozornost, až na jednoho. Seděl sám až úplně na poslední sedačce, izolovaný od ostatních. Byl celý v černém s dlouhým kabátem a delšími havraními vlasy, které obklopovaly bledý obličej. Jeho výraz byl vážný, v tváři nepohnul ani brvou, jak uměl ovládat svou mimiku. Nenápadně si prohlížel jednoho cestujícího po druhém stále stejně vážným pohledem. Měl temný, až hrůzu přinášející pohled, jakmile se naše oči setkaly, projel mi mráz po zádech. Stalo se tak jen jednou. Víckrát jsem na něho už nepohlédla. Ani ostatní nesnesli jeho pohled a odvraceli zrak jinam, takový měl respekt. Měla jsem z něho zvláštní dojem, ani špatný, ani dobrý, prostě zvláštní.
Cestující jeden po druhém vystupovali, až jsem uvnitř zůstala jen já a on. Měla jsem z toho špatný pocit, jeho přítomnost na mě děsivě působila. Začínala jsem mít strach. Konečně se blížila stanice, kde jsem vystupovala. Rychle jsem opustila prostor bez jediného pohledu na něho. Byla jsem pryč, autobus se pomalu rozjížděl dál a mě to nedalo, něco mě nutilo se ohlédnout. Pohlédla jsem na zadní sedačku, ale byla prázdná, on tam nebyl, byl pryč.
Zděsila jsem se a rychlým krokem, skoro během, jsem procházela ulicí domů. Zdálo se mi, že za sebou slyším kroky, hned jsem se otočila a pohlédla za sebe, ale nikdo tam nebyl. Každou chvíli se to opakovalo, začalo to působit na mou psychiku. Hrůza ovládla mou mysl tak, že jsem nebyla schopna odlišit realitu od smyšlených představ, až jsem zpanikařila a rozeběhla se. Kroky za mnou nabíraly na zvučnosti a blížily se, slyšela jsem je stále silněji a silněji. Zrychlila jsem, co to šlo, a stále se ohlížela za sebe, ale nic. Náhle se přede mnou objevil on a upřeně se mi díval přímo do očí. Nebyla jsem schopná ze sebe vydat jedinou hlásku, ve zlomku vteřiny mi zabodl své špičáky do krku a začal pít mou krev. Ani to moc nebolelo, jen malou chvíli. Cítila jsem, jak jsem slabší a slabší, jak mě pomalu opouští všechna životní energie. Náhlé horko, které pohltilo celé mé tělo vystřídal po chvíli krutý štípavý chlad. Pomalu jsem přestávala cítit prsty u nohou, u rukou, pak celá chodidla, nohy a za chvíli jsem byla téměř bez citu. Bezvládně jsem klesla k zemi a zůstala nehybně ležet. Byla jsem zkoprnělá a úplně bezmocná, byla jsem však stále při vědomí. On nedělal nic, jen si mě zkoumavě prohlížel, ten jeho pohled mě probodával duši, do které nejspíš nahlížel a zkoumal každou její skulinku. Ta chvíle mi připadala dlouhá jako věčnost, i když ve skutečnosti trvala pouhých pár minut. Pak promluvil, jeho hlas protrhl hrobové ticho, které před tím rušil jen zpomalující se tlukot mého srdce, který jsem vnímala stále slaběji a slaběji: "Chceš žít?" položil mi jednoduchou otázku, na kterou byla stejně jednoduchá odpověď: "Ano, chci! Chci žít!!!" Chtěla jsem vykřiknout, ale byla jsem schopna jen tichého chroptění. Nevěděla jsem co se mnou bude, když se tak rozhodnu, vlastně jsem o tom ani nepřemýšlela… "Chci žít." To bylo pro mě v tu chvíli rozhodující. "Tak se ze mě napij" řekl stroze, sklonil se ke mně a napřáhl svou ruku. "Tak pij," zopakoval svůj rozkaz a já uposlechla. Stačilo jen pár kapek krve, které mi daroval, a pak zmizel ve tmě.
Zůstala jsem dál nehybně ležet, ohromená vším tím, co se právě stalo, nebyla jsem schopná ničeho. Ještě nezačalo ani svítat, ale já už to podvědomě cítila, věděla jsem, že musím domů. Sebrala jsem všechny své síly a pokusila se zvednout. Povedlo se. Pak jsem šouravým krokem došla domů. Měla jsem strašný hlad. Spořádala jsem téměř vše, co bylo v ledničce, ale nepomáhalo to, stále jsem se cítila hladová. Začínalo svítat, první sluneční paprsky pronikaly okny do pokoje a na mou tvář. Byly mi nepříjemné. Pálily víc, mnohem víc, než kdykoliv před tím. Zatáhla jsem závěsy, zamkla dveře pokoje a šla si lehnout. Byla jsem unavená, jakoby přicházela místo rána noc. Okolo deváté večer jsem se vzbudila. Doma byla celá rodina, mladší bráška, mamka s taťkou. Slyšela jsem, jak brácha klepe na dveře a ptá se, jestli si s ním nepůjdu hrát. Nešla jsem, počkala jsem, až všichni usnou, a potom jsem se vydala hledat něco dalšího k snědku, protože jsem měla hlad čím dál tím větší. Nic ho nedokázalo zahnat. Jedla jsem, ale stále jsem pociťovala hlad, pila jsem, ale stále jsem byla žíznivá. Přežívala jsem takhle několik týdnů, byla jsem bledá a zesláblá. Pak jsem ale uviděla bratrovu malou bílou myšku, dostala jsem na ni, pro mě tenkrát nepochopitelnou chuť, chuť, která se nedala ovládnout. Otevřela mi oči. Náhle jsem pociťovala částečné zasycení. Vydala jsem se ven do ulic na malou noční procházku. Opět bylo ticho, ničím nerušené, ani pes si netroufnul štěknout. Nad ztichlou krajinou visel chladný bledý kulatý měsíc, který mi dodával sílu a energii. Cítila jsem, jak se mi zbystřují smysly. Sebemenší zatřepání křídel noční můry mi připadalo hlučné a můj čich rozpoznal každou vůni, kterou přivál noční vánek.
Navečer znovu přišel bráška a brečel, že se mu ztratila myš. Litovala jsem ho a pozvala ho k sobě do pokoje. Zamkla jsem.
"Co jsem to jen udělala…?" proklínala jsem se. "Jak se to jen mohl stát…?" Když ale ta chuť se nedala nijak ovládnout a hlad k tomu jen přispěl. Nenáviděla jsem se za to a z hrůzy, abych nevysála i rodiče, jsem pláchla z domu.
Nějaký čas jsem se potloukala po městě. Přes den jsem spala v opuštěných rozbořených domech, abych se skryla před sluncem, večer jsem procházela ulicemi a hledala něco k snědku. Dlouho jsem takhle přežívala bez duše, stále stejná, ačkoli svět se měnil. Už jsem nechtěla být sama a vzpomínka na rodiče se vracela každou noc.
Nechtěla jsem zabíjet, hnusilo se mi to, ale i přes to jsem to dělala, jako by mě k tomu nutil nějaký pud. Časem jsem si zvykla a začalo mě to bavit, vždyť konec konců, už jsem bez toho nemohla žít.
Pejsek
Byly vánoce. Na štědrý den dostala 10tiletá holčička rostomilé štěnátko.Po týdnu musela maminka s tatínkem jít večer na důležitou pracovní poradu a holčičku nechali doma samotnou s pejskem. Holčička si šla lehnout a vedle postele si dala pelíšek s pejskem. Nemohla usnout-po 10 minutách se probudila a pohladila pejska,ten ji olízl ruku. Zase si lehla,ale najednou uslyšela,jak něco kape na zem. Vstala z postele a šla se podívat do koupelny,jestli zavřela dobře kohoutek. Nic z kohoutku nekapalo,tak si šla lehnout. Jenže to slyšela pořád.Podívala se tedy do kuchyně jestli maminka po umývání nádobí zavřela dobře kohoutek. Nic z něj nekapalo! Pořád to slyšela...... Dívala se všude po domě,ale nemohla nic najít,všechno bylo v pořadku! Holčička najednou dostala strach protože viděla někoho na balkoně. Šla se podívat na balkon kdo tam je. Strašně se bála..... a najednou na balkoně uviděla svého pejska,který na balkoně visel pověšený za nohy a kapala z něho krev! Holčička byla vyděšená,začala brečet a ječet! Hned zavolala rodičům a ti hned přijeli. Dlouho se to vyšetřovalo,ale na nic se nepřišlo. Otázka zní: Koho hladila holčička když byla v posteli???
Perfektní nepřítel
Narodily se ve stejný den i rok. Měly vlastně docela podobná jména. Byly ze stejného města. A chodily spolu do třídy. Přesto byly každá úplně jiná.
Nina byla vždycky připomínkou Leniných neúspěchů. Měla všechno to, co Lena neměla. Od peněz, přes dobré známky ve škole, až po kluky. Byla jako z jiné planety. Tak kamarádská, optimistická, přístupná všemu a všem. Typický vůdčí typ, který vždycky přijde s těmi nejlepšími nápady a má okolo sebe spoustu přátel. Neměla důvod někoho nenávidět. Přesto jednoho člověka nesnášela už dlouho.
Lenu. Svojí spolužačku, co vypadala jako porcelánová panenka. Byla celá taková něžná, křehká, přemýšlivý typ. Nikdy se do ničeho moc nezapojovala, přesto jí ve třídě brali. Jak to, že nemusela ani hýbnout prstem a stejně jí měli všichni tak rádi?
"Jak to, že tu ještě jsi? Proč tě ještě nepřejel autobus?!"
Tohle jí vmetla do obličeje před celou třídou už v prváku. Nevěděla, že to je klasická průpovídka při šikaně a že by z toho mohla mít problémy. Jen tím chtěla dát Leně najevo, že ony dvě se spolu nikdy nesmíříže v ní bude mít vždycky dokonalého nepřítele. Nepřátelé navždy.
S postupem času se jí to ale rozleželo v hlavě. A čím víc se blížila maturita, tím víc cítila potřebu se jí za to omluvit. Možná to bylo tím, že dospívala...? A zrovna dnes by k tomu byla naprosto ideální příležitost. Z jejich maturitní skupiny nikdo neprolítl a tak to šli společně zapít. Pozdní hodina už pokročila. Ale nikomu se nechtělo tenhle skvěle rozjetý večírek ukončit.
Lena seděla u baru, popíjela drink a moc se do zábavy nezapojovala, jako vždy. Dokonce byla ještě oblečená v kostýmku, ve kterém šla k maturitě, nebyla ani doma se převléct. Stejně to bylo jedno, klub Galaxy byl dost nóbl, chodili se sem bavit jen při skutečně výjimečných příležitostech, jakou maturita bezpochyby byla, takže na ní nikdo kvůli oblečení rozhodně nekoukal. Těkala pohledem okolo sebe, až ji zaujal typický obrázek - Nina kousek od ní u barového pultu žhavě koketovala s neznámým týpkem, zatímco do sebe lila jednoho panáka za druhým. No jo, to byla celá ona. Zřejmě si tak dokazovala, že to s kluky vážně umí. Ale nepohrdala jí. Spíš jí litovala.
"No tak, neseď tady tak a zapoj se taky trochu do zábavy." Nalepil se na ní najednou jeden ze spolužáků.
"Ne, to je dobrý, stejně už musím jít, jinak mi ujede poslední autobus." Zakroutila Lena odmítavě hlavou a připojila omluvný úsměv.
"Ale no tak, přece bys nás tu nenechala." Odmítl jí spolužák pustit.
"Vždyť se nevidíme naposled." Vymanila se z jeho rukou a kývla na číšníka, že zaplatí.
"Ty už jdeš?" všimla si jí v tu chvíli Nina.
"Ano." Odpověděla úsečně Lena, ani se na ní nepodívala a předstírala, že nejdůležitější věcí na světě je přepočítat si vrácené drobné. To, že si jedna druhé nevšímaly a nechávaly se na pokoji nic neznamenalo. Nina byla opilá a mohla udělat a říct cokoliv.
Hele..." seskočila Nina z barové židle a přesunula se k ní, "My dvě už se pravděpodobně nikdy neuvidíme, tak... Jsem se ti jen chtěla omluvit za ten prvák. My dvě nikdy kámošky nebudem, ale tohle jsem tak nemyslela. Může to tak zůstat?"
Lena se po ní pochybovačně podívala. Snažila se za clonou černých vlasů a silně nalíčených řas najít něco, co by se podobalo upřímnosti, porozumění... A možná to i našla.
Lehce se ušklíbla.
"Tak jo." Trhla rameny a vydala se hledat, kde nechal tesař díru.
Nina se za ní koukala a rovněž se pro sebe ušklíbla. Válečná sekera vlastně zůstala vykopaná, ale její hrany se nepatrně otupily. Perfektní nepřítel, který vám pije krev, ale zároveň vás něčím motivuje.
Tak to bylo. Jedna druhou navzájem motivovaly, aniž by o tom věděly. Byly spíš soupeřky než nepřátelé, ale ve víru všech "radostí", co přináší dospívání, nad rozdílem nedumaly.
"Hele, mám kousek odtud pěkný volný byt, nechceš zajít?" navrhl Nině tiše její společník.
"Proč ne." Usmála se na něj Nina. Tenhle jí aspoň zval do bytu a ne na procházku.
Jak se tak proplétali nočními ulicemi, začala se Nina cítit zvláštně. Tak povzneseně, jako by se jí nic netýkalo. Ale něco vyselo ve vzduchu, to taky mohla cítit. Jen nevěděla, jestli je to příjemné nebo ne. V téhle noci bylo něco magického a určitě to nebylo jen složenou zkouškou z dospělosti, která vlastně žádnou pořádnou zkouškou nebyla, protože žádné razítko vám dospělost nezajistí.
Kousek od místa, kam mířili, si všimla Leny, postávající na chodníku. Nina se divila, co tam dělá, když říkala, že jde na autobus. Jejich pohledy se navzájem střetly. Jako kdyby tam na ní čekala.
"Copak?" všiml si jejího zadumaného výrazu její společník.
"Ale... Nic." Trhla Nina hlavou a usmála se. Přesto jí tahle záhada vrtala hlavou. Nemohla na ní čekat, vždyť nemohla vědět, kam jedou. Ale vypadalo to tak, tuhle myšlenku prostě nemohla z hlavy dostat, ať se snažila, jak chtěla.
jediné, co z téhle noci koukalo, byla chvilka parádního sexu, pomyslela si s úšklebkem.
"Už jen tady za roh a..." začal její společník, ale větu ho doříct nenechala. Protože v tu chvíli spatřila Lenu, jak se vrhla přímo proti jejich autu.
"Zastav!!" vykřikla Nina poplašeně.
"Co blbneš??" vyvalil řidič oči, když vyděšeně dupl na brzdu.
Nina se začala okolo sebe rozhlížet jako zblázněná. Kde je? Kam zmizela?? Vždyť tu před chvílí stála! Sakra, to je vážně už tak opilá, že vidí blbosti? Ale vypadala tak živě, tak skutečně...!
A, tady je. Stála přímo vedle auta, koukala do okýnka a na tváři měla mírně ironický úsměv. Nina pootevřela dveře, aby se jí zeptala, co chce. Ale ještě než stačila cokoliv říct, se k ní Lena naklonila a tiše řekla: "Ty seš taková malá kurvička, co?"
Nina chvíli zůstala šokovaně zírat. Pak dveře úplně otevřela, aby si to s ní vyřídila. V ten moment jí ale kdosi popadl bolestivě za rameno.
"Tak to teda ne, maličká, ty nikam nepůjdeš!" přikázal ostře její spolujezdec a neurvale jí zatáhl zpátky do auta.
"Co to děláš?! Pusť mě!... Au!" začala se Nina okamžitě bránit. Cizí ruce jí drze a násilně pronikly pod oblečení a snažili se jí sundat spodní prádlo. Podařilo se jí toho hulváta praštit pěstí do obličeje, takže s bolestným zaskučením povolil sevření. Nina okamžitě vyskočila ven z auta a zůstala zírat, neschopná pohybu. Byla v šoku a nechápala, co se to děje.
"Na co tak čumíš? Běž na policii, ty blbá!" okřikla jí Lena.
Lena. Úplně v tom šoku zapomněla, že tam je. Přikývla, otočila se a utíkala na nejbližší policejní služebnu. Kdyby bývala běžela delší čas, možná by si to rozmyslela, nikam by nešla a nechala si to pro sebe jako nepříjemnou vzpomínku a hlavně životní zkušenost pro příště, ale měla štěstí, že na budovu s nápisem Policie narazila prakticky okamžitě.
Policisté, kteří zrovna měli službu, měli tu noc velký shon. Během tohoto večera už čtyři výjezdy a navíc jedna smrtelná dopravní nehoda. A teď ještě přiběhla jedna totálně hysterická a trochu moc vyzývavě oblečená holka, co ze sebe začala sypat něco o pokusu o znásilnění.
Nina se postupem času uklidňovala. Dali jí kávu a sušenky a požádali jí, jestli by mohla sepsat protokol. Padla i otázka, jestli zná jméno toho, kdo jí chtěl znásilnit. Odpověděla po pravdě, tedy, že ano, a odpověď jí naprosto šokovala.
"Jste si jistá, že to byl skutečně on?" podíval se na ní vážným pohledem policista.
"Ano, jsem si tím sakra jistá, proč?" nechápala.
"Slečno, pan Keller byl vyšetřován pro podezření ze znásilnění a vraždy, ale byl propuštěn pro nedostatek důkazů, je to už pár let zpátky." Odpověděl jí policista. Nina zůstala šokovaně zírat. Panebože, jestli je tohle vážně pravda, co když by jí býval zabil taky?? Vždyť jí Lena vlastně zachránila život!!
"By... Byla u toho jedna moje... Známá." Vykoktala ze sebe.
"Paráda, máte svědka. Kdo je ta vaše známá?" zaradoval se policista.
"Lena Ubachová." Odpověděla Nina a chtěla mu nadiktovat Leninu adresu, když se na ní policista zašklebil: "Prosím, můžete to zopakovat?"
Nina se zarazila.
"Stalo se něco?" zeptala se přiškrceně.
"Slečno, Lena Ubachová zemřela před asi dvěmi hodinami při dopravní havárii na Severní magistrále." Vyjevil jí policista hrůznou skutečnost.
"Ale... Ale to není možné! Byla tam se mnou! To ona mi řekla, abych šla na policii!" bránila se Nina.
Později to přičetli tomu, že byla v šoku. Ale ona věděla své...
Kdyby jí Lena nevyprovokovala, nechala by se zavléct bůhví kam. Kdyby se nezachovala jako perfektní nepřítel a nezačala jí okamžitě urážet, nechtěla by vystoupit z auta, nedošla by na policii a celý ten večer by měl smutný konec. Kdyby za ní nepřišla, mohly dnes mít hroby vedle sebe...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Jak se dnes mas?

super 63.3% (31)
dobry 20.4% (10)
hrozny 10.2% (5)
nic moc 6.1% (3)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
:)#_#8*):D:-}hvězdičkaBystrice>33<>30<>27<delfínek*rastastarBy Bára;)ženasponkaaaaakytaraILH PcILHsrdíčkoTelefonSirBaronTřešněkačenka :DILH TVApplesenseBleskqip <3Kytička...ilhanek WCsensesensecernymotyls)))>on Suty<e-mail+prsíZavináč :Drsense8<>gvusc.ps)))Kajkasenseyyy14
sense:FjablíčkoVepřík...LoLkywc:Lpapagájsrdce*rose*uzenka<3Drákula :D----------------....................http://th285.photobucket.com/albums/ll76/16nya-nya661/th_bunny_03emocionado.gifhttp://th285.photobucket.com/albums/ll76/16nya-nya661/th_bunny_04feliz.gifhttp://th285.photobucket.com/albums/ll76/16nya-nya661/th_bunny_05jeje.gifhttp://th285.photobucket.com/albums/ll76/16nya-nya661/th_bunny_06enamorado.gifhttp://th285.photobucket.com/albums/ll76/16nya-nya661/th_bunny_07gruon.gifhttp://th285.photobucket.com/albums/ll76/16nya-nya661/th_bunny_01.gifhttp://th285.photobucket.com/albums/ll76/16nya-nya661/th_bunny_02decepcionado.gifsmileys 16-smileys 17-smileys 18-smileys 19-smileys 20-smileys 21-smileys 22-smileys 23-émoticône%2-------------......... :PB_)B_I^_*:$:|:(:.(:_(}:(:V*_*:^:?:!=:|:%:O:X|-):Z:9:T:-**_/:#|:69//heart//break//F//W//mail//strong//weak//share//phone//mobile//kiss//V//sun//moon//star(!)//TV//clock//gift//cash//coffee//rice//watermelon//tomato//pill//pig//football//shit
Kaoani émoticônes 059Kaoani émoticônes 060Kaoani émoticônes 061Kaoani émoticônes 062Kaoani émoticônes 063